“Odkud jste?” ptá se taxikář, když nás veze na letiště. Dívám se mu ve zpětném zrcátku do zvědavých očí a přemýšlím, jak odpovědět. Než najdu slova, Niki bez váhání vyhrkne: “Z Indonésie.” Zvědavost v taxikářových očích však přejde v překvapení. “Ale původně jsme z Evropy,” dodá raději Lucka.
Myslím, že každý má touhu někam zapadnout, každý z nás potřebuje někam patřit. Jen my to s tím zapadáním máme tady na druhé straně světě trochu složitější.
Děti se cítí patřit sem, do Indonésie. Mají tu domov, školu i kamarády. Apo tu strávila tři čtvrtiny života, Eda a Niki už víc než půl. Jen my rodiče se stále ještě zapadat učíme.
Když jedeme do jiné země, porovnáváme, jaké to tam oproti nám mají. Neporovnáváme to však s Českem, ale s Indonésií. Když se díváme na ceny jinde, nepřepočítáváme je do eura nebo do korun. Počítáme v rupiích. A postupně jsme začali v rupiích vnímat i ceny v Česku.
Postupně tak začínáme vnímat Indonésii, jako nás skutečný domov. Pomalu začínáme opravdu zapadat sem, na druhou stranu světa. Učíme se opouštět náš evropský způsob života a přizpůsobujeme se tomu místnímu. Učíme se chápat místní logiku, zvyklosti i morálku, poznáváme způsob života, hodnoty a víru místních lidí. Nenakupujeme v supermarketech, ale na trhu, nechodíme moc do restaurací, ale jíme na ulici. Doopravdy však zapadnout do místního světa trvá roky.
Děti jako místní mluví, jako místní vypadají a stejně se i oblékají. Jsme vděční, že mají to nejlepší z obou světu. A prozatím volí patřit právě sem.
Mějte moc krásný a šťastný den 🍀
S úctou a láskou,
Život trochu jinak
Pokud chcete vědět víc o našem životě na druhé straně světa, nebo nás jen podpořit, přečtěte si naši knihu. Nechte si vyprávět příběh o odvaze vydat se za svým snem. Příběh o naději, že přes všechny nesnáze a trápení je svět tím nejúžasnějším místem k životu.
Ze srdce děkujeme 🙏🍀